|
V úvodním díle si povíme něco o aliasech, které jsou hlavními
zrychlovači a zjednodušovači práce.
Příkazový
interpret (např. Bash) má k dispozici interní příkaz, kterým lze
nahrazovat složité a mnohdy často používané příkazy
jednoduchými. Je to funkce někdy velmi potřebná, protože z některých
dlouhých parametrů programů byste za chvilku měli ošoupané prsty od
samého psaní až na kost. Princip aliasů je jednoduchý. Stačí slovo
alias, znak rovnítka a uvozovek a vše jde samo. A nyní jeden příklad za
vše.
Dejme tomu, že často pracujete s cédéčky (např. při
doinstalaci Linuxu). Už vás ovšem nebaví psát zdlouhavě pořád dokola:
eject, aby se otevřela CD-ROMka
eject -t, aby se zavřela
mount /dev/cdrom, pro konečné namontování
Příkaz:
eject; read; eject -t; mount /dev/cdrom
by to sice udělal všechno naráz, ale uznejte sami, že psát tento
dlouhý řádek textu pokaždé, když chcete vložit CD, no já nevím...
Zkuste příkaz:
alias cd-in="echo 'Vloz CD...'; eject; read; eject -t; mount /dev/cdrom"
Na první pokus se nic nestalo, ale zkuste nyní spustit příkaz
cd-in
Co to? Dvířka se otevírají, vkládáte CD, mačkáte enter a dvířka se
zavírají. CD se přimountovává. Dále s ním můžete libovolně pracovat. Co
tedy interní program alias dělá? Jednoduše nahrazuje text za rovnítkem
textem před ním a ten je pak k dispozici jako normální příkaz. Takto
lze vytvořit libovolné aliasy. Například když chceme CD z CDROMky
vyndat.
Pak si stačí vytvořit další alias,
který tentokrát bude odmontovávat a posléze otevře a zavře CD-ROMku.
alias cd-out="umount /dev/cdrom; echo 'Vem si CD'; eject; read; eject -t"
Tak a vše je hotovo.
Ještě jsem nepopisoval program read, ten je využíván
Bashem pro načítání proměnných do svých skriptů. Zde je použit jenom
proto, aby čekal na stisk entru.
Je to hezké, že? Ale má to ještě jeden háček. Po restartu by se musel
tento alias zadávat znova, což by rychlost práce příliš
neušetřilo. Alias se musí uložit do nějakého souboru, který se provede
Bashem po přihlášení. Pokud máte rootovská práva, doporučuji uložit
aliasy do souboru /etc/profile, který je společný pro všechny
uživatele. A jestli jste jen "pouhý" uživatel, uložte si vše do
~/.bashrc a nebo ~/.bash_profile. Já doporučuji bashrc, protože z
něho si čte i velmi populární a používaný správce souborů Midnight
Commander (mc), takže aliasy jsou přístupné i v jeho integrovaném
shellu.
A na závěr pár velmi používaných aliasů. Používají se hlavně pro
automatické psaní parametrů k programům. Zde je první pár příkladů pro ty,
kteří si ještě nezvykli na Linux a motají do linuxových dosové příkazy.
alias dir="ls -1"
alias dir/p="ls -1 | more"
alias copy="cp"
alias del="rm"
alias type="cat"
Atd.
A tady je druhý pár příkazů, které se vyskytují skoro ve všech
linuxových distribucích a jsou krásným příkladem toho, jak si lze
aliasy ulehčit práci.
Pro krásné barvičky:
alias ls="ls --color=auto"
Pro podrobný popis:
alias ll="ls -l"
Pro výpis všech souborů:
alias la="ls -A"
Pro výpis do sloupců a označení typu souboru:
alias l="ls -CF"
Tak to by bylo o principech aliasů vše. A já doufám, že ode dneška už
nebudete vypisovat neustále dokolečka dlouhé
příkazy.
|
